TRAVEL JOURNAL: Holandsko 2015

    • Datum cesty: 26. 06. 215 – 03. 07. 2015
    • Trasa: Helsinki – Amsterdam – Sneek – Sloten – Lemmer – Vollenhove – Zwolle – Giethoorn – Oldemarkt – Joure
    • Způsob cesty: letecky (Helsinki – Amsterdam; Amsterdam – Helsinki), autem (Amsterdam – Sneek; Joure – Amsterdam), lodí (Sneek – Sloten – Lemmer – Vollenhove – Zwolle – Giethoorn – Oldemarkt – Joure)


DEN 1.

  • Datum: 26. 06. 2015
  • Trasa: Helsinki – Amsterdam – Sneek

A je to tu. Dneska odjíždíme na týdenní dovolenou na jachtu do Holandska. Plán je následující: projet nějaké kanály, podívat se na tradiční nizozemská města a celkově se bavit a užít si plavbu. Takže teď mám sbaleno a čekáme na taxík. Odjíždíme dřív, jelikož na letišti, jak mi bylo řečeno, si dáme před odletem oběd. Abych ale ještě specifikovala, kdo je to vlastně “my”. Před nějakou dobou jsem byla pozvána od mé finské rodinky, pro kterou pracuji. Kompletní posádka je tedy: Hannu, Kirsi a jejich dvě děti, Aida a Edvin, k tomu Markus a Anse, přátelé mé rodinky, no a pak jsem tu ještě já. Celkem tedy 7 lidí. A většina je bohudík dospělá.

Když jsme přijeli na helsinské letiště, byla jsem vyhoštěna z Finnair lounge, jelikož nejsem prémiový člen a ještě nedorazil nikdo z naší skupiny, kdo by mě mohl vzít dovnitř jako hosta. Přečkala jsem tedy v exilu v kavárně o kousek vedle, kde jsem si zacpala žaludek nevelkým, ale alespoň ohřátým toastem. S mozzarelou, heč. Poté už jsem byla konečně vpuštěna do legendární Finnair lounge, kde, jako host, si můžu dát šáňo, vínko či něco tvrdšího. Nabízí také nějaké dobroty k zakousnutí. Kdybych byla filmař, sekla bych vám sem teď záběr na sebe, jak se láduju salátem a jakousi chlebovou plackou a zapíjím to šampaňským. Počkali jsme si totiž, až doplní čerstvé jídlo, a šli trochu zacpat díru v zubu.

Poté už přišel let. Nuda, jako vždy. Naštěstí jsme nespadli, to jsem ocenila.

První dojmy z amsterdamského letiště byly celkem pozitivní. Hlavně to teplo. Má otázka, zda to teplo přichází zvenčí (prosím, prosím!) anebo vzniklo vytápěním, byla zodpovězena záhy. Po menší procházce po rozlehlém letišti (na větší jsem zatím na svých cestách asi nenarazila) jsem se ocitla venku. A tam teplo! To teplo! Konečně léto. Málem jsem tu žlutou žhnoucí kouli na vymeteném nebi ani nepoznala! Venku praží slunce, což je oproti studenému Finsku dost rozdíl. Ve Finsku totiž léto letos ne a ne začít.

Jako další poznatek na mě dolehlo to, že lidi tu mluví vážně divně. Člověku to zní povědomě, jenže to nedává žádný smysl. Němčina, angličtina a do toho trošku chrochtání – holandština jak vyšitá. To jejich “ch”!

Sotva člověk ušel pět kroků z letištních dveří, vrhli se na něj zevlující taxikáři a snažili se získat kšeft. My měli domluveného svého řidiče (příjemný chlapík), který na nás už čekal s prostornou dodávkou. Hned jsme vyrazili na dálnici a namířili si to do Sneeku, kde nás čekala naše loď. Všude po cestě pole, pole a zase pole. Holandsko je placka plná polí, vodních kanálů, sem tam větrná elektrárna… A krávy. Spousta krav, koní a jiných hospodářských zvířat. Místo plotů mají pastviny ohraničené právě těmi kanály, častokrát jsou tak uzounké, že se divím, že jim zvířata nefouknou na výlet.

Cestou jsme projížděli přes rozlehlou hráz Breezanddijk (32 km dlouhá, nejdelší v Holandsku), která odděluje vnitřní část moře (sladkovodní) a kanály od vnější části moře (slané), kde jsme si udělali zastávku. Po chviličce jsme již vystoupili v centrále Aquanaut, a nalodili se na Tritona, náš domov pro nadcházející týden. Při večeři na palubě jsem si našla kamaráda, k lodi totiž připlaval kačer a to bych nebyla já, abych se nezačala rozplývat: “Kačenko, káč káč, kamaráde! Máš hlad? Na, tumáš chleba! Chceš ještě?”… Ke štěstí mi stačí kachna a kousek chleba, asi se mi začíná rozpouštět mozek. Musím se přiznat, že jsem chvilku také přemýšlela o adopci a o tom, jak bych ho dopravila domů… Borec kačer s námi zůstal celý večer, odplul, až když jsem mu vyloženě řekla, že by měl jít spát. Já šla taky. Tedy, zavřela jsem se do kajuty a koukala na filmy a četla, než to na mě konečně padlo.


DEN 2.

  • Datum: 27. 06. 2015
  • Trasa: Sneek – Sloten

Rachot dětí mě vzbudil už někdy kolem sedmičky, ale já se vždy jen otočila na druhý bok, přetáhla peřinu přes hlavu a snažila se ještě na chvíli zalomit. Kolem 10. na mě zaklepala děcka, že brzy vyplujeme, takže jsem si ještě zaběhla užít civilizované sprchy (máme sprchy a záchody na lodi, ale znáte to) a po menší instruktáži ohledně lodi jsme vyrazili kanály skrz město Sneek. Hned v první zatáčce jsme narazili na první zavřený most. Nějací Holanďané, kteří také mířili skrz, zavolali dle instrukcí “vrátného” a po chvilce se přikodrcal na kole chlapík v “asi mosťácké” uniformě a bránu otevřel. Po pár metrech další zatáčka a za ní opět most. Na druhé straně již čekala jedna plachetnice a jachta na průjezd. Začali jsme vtipkovat, že přijede ten samý borec na kole a otevře bránu. Vtipy se staly realitou, pan “mostecký” opravdu přijel a otevřel nám most. Zajímalo by mě, kolik mostů má na starosti 🙂 U dalšího už byl jiný “vrátný”.

Počasí vypadalo dobře a vydrželo až do večera, slunečno, sem tam mraky, fouká sice chladný vítr, ale celkově je příjemně. Po Sneeku jsme se ocitli opět mezi pastvinami a krávami. Příležitostně koně. Většinu času jsem strávila venku na přídi, abych si doplnila sluníčkový deficit a užila si poměrně čerstvého vzduchu (místy s příměsí hnoje a močky). Prostě venkov. Ve dvě hodiny jsme ustájili loď v nejmenším městečku na světě Sloten, alespoň tedy Nizozemci to tvrdí. Teď je čas na oběd. Zakotvili jsme přímo za sklápěcím mostem, kde se platí mýtné tím způsobem, že “vrátný” otevře most a projíždějícím lodím dolů spustí dřevěnou botu na prutu, aby do ní cestující mohli vložit dvoueurový poplatek za průjezd.

Prošli jsme centrem městečka, zrovna probíhal trh. Po krátkém rozhodování jsme zakempili v restauraci “Bolwerk” a usadili se na terase s výhledem na kanál. Všichni si objednali nějaké tradiční palačinky na slano (pan něco) a já si dala vege sendvič se skvělým kozím sýrem a na spláchnutí pivo Jupiter. V průběhu oběda kolem procházela žesťová kapela a hrála různé vypalovačky, takže si člověk i zazpíval, např. Bohemian Rhapsody 🙂

Po obědě jsme se vydali na další část procházky a já konečně narazila na tradiční oldschool větrný mlýn, který jsme viděli už při vplutí do kanálu. Zrovna fičelo, takže se točil a já se trochu vyřádila při focení. Naše cesta vedla od mlýnu rovnou do restaurace “Brasserie De Mallemok”, kde jsme učinili rezervaci na večeři a zabili trochu času u vína, v mém případě u pivka (starý dobrý Heineken).

Hodinový odpočinek na jachtě jsem uvítala. Pak už nás čekala další část procházky, tentokrát návštěva místního maringotkového kempu, kde byly vystaveny krom různých luxusně provedených tradičních maringotek zároveň i staré traktory různých značek, např. Porsche, Ford či John Deere. Procházka pokračovala do centra městečka, kde jsme byli již odpoledne, a zakončit jsme ji hodlali v restauraci, kde jsme měli rezervovaný stůl. Bohužel ovšem rezervace neplatila na venkovní stoly a nám se v tom krásném počasí nechtělo dusit uvnitř byť krásné hospody, proto jsme se vydali o pár desítek metrů zpět do jiné restaurace (měli volné stolky na ulici u kanálu). A tam se to stalo. Tam se ze mě stal hrdina dne. Jelikož si všímám věcí kolem sebe (rozuměj: lelkuju a čumím okolo, protože se nudím), postřehla jsem, že se kolem stolů ochomýtal malej indiánskej kluk, jehož rodiče měli stánek hned vedle té restaurace, takoví ti jižní indiáni, co prodávají lapače snů a píšťalky a ponča. Tipla bych ho na něco kolem deseti let. Zajímal ho konkrétně jeden stůl hned na okraji, který vypadal prázdný, jen tam leželo něco menšího, co jsem považovala za menu v kožených deskách. Kluk najednou natáhl ruku a to domnělé meníčko sebral. A jak s tím pohnul, tak mi došlo, že je to prostě jen velký mobil. Kluk se rychle rozhlédl kolem a strčil mobil fofrem do kapsy. A šup nenápadně pryč. V tom momentu se ke stolu vracela paní s pánem, já si rychle dala jednu a jednu dohromady a rychle jsem na ni vychrlila: “Neměla jste tady na stole náhodou mobil?”. A ona na to, že měla. Já na ni už v běhu jen houkla, ať počká, a mazala jsem chytit kluka. Ten zjevně netušil, že si jeho kousku někdo všimnul, protože v klidu vyhazoval nějaké igelity do popelnice. Já ho chytla za rameno a zeptala jsem se ho, zda nemá náhodou něco, co mu nepatří, načež on začal něco koktat a vytáhnul mobil, který mu beztak koukal částečně z kapsy. Hned za mnou běžel manžel té paní, který si mobil převzal a oba mi i s ženou poté děkovali a ptali se, jak jsem to věděla. Shrnuto vzato, mám ze sebe dobrý pocit. Jsem prostě charakter a aktivně jsem se zapojila do boji proti zločinu! A co já vím, možná to odstartuje mou hvězdnou kariéru superhrdiny! 😀


DEN 3.

  • Datum: 28. 06. 2015
  • Trasa: Sloten – Lemmer – Vollenhove

V noci jsem usnula jako když mě do vody hodí, asi otrava čerstvým vzduchem. Ráno kolem devítky mě vzbudilo rachocení člunu, jak jsme vyjížděli do nového slunečného dne. Když jsem vylézala, málem jsem vypadla z postele, ale nakonec jsem se do sprchy dostala bez úrazu. Mezitím jsme vyrazili zpět do kanálů, směr Lemmer. Počasí se průběžně kabonilo, at zůstalo zataženo s dešťovými mraky. Do Lemmeru jsme dorazili za poměrně krátkou dobu. Zakempili jsme loď u břehu v centru a šli se projít. Kanál prochází přímo centrem města, takže můžete zaparkovat přímo před kavárnou či restaurací. Navštívili jsme obchod se suvenýry, takže jsem mohla poslat svým staroušům pohled a nakoupit nějaké ty suvenýry (no jo, ráda utrácím za blbosti). Ačkoliv nejsem moc příznivec obchodů s takovými těmi “dekoračními krámy” do domácnosti, do jednoho jsme vlezli a byl naprosto okouzlující. Před naloděním jsme si ještě koupili zmrzku a vydali se zdolat další úsek. Náš cíl, kde jsme hodlali přenocovat, nese jméno Vollenhove. Během plavby jsme si dali oběd a celkově zabíjeli čas kartami, jelikož začalo pršet. Cestou jsme museli překonat 4 zdymadla (na prvním jsme se zvedli o 30 cm, na druhém pokles o 5,5 metru, třetí bylo opět malé a čtvrté nás vyneslo výš o 4,5 metru) a na jedné zarostlé louce jsme viděli opuštěnou stíhačku Mig (číslo nevím).

Kolem šesté jsme konečně zakotvili v malém přístavu ve Vollenhove. Byť bylo venku poměrně chladno, děcka se rozhodla jít cachtat do vody, brzo je to nadšení ale přešlo a nadšeně zalítla do teplé sprchy. Já se naučila dva typy uzlů, abych mohla být k ruce, když bude zapotřebí zakotvit loď či upravit “nárazníky”. Pak jsem na chvilku zasedla k laptopu a hle, wifi! Moderní svět došel i sem! Hurá! Čas na vytvoření tohoto cestovního deníku!

Krátce po příjezdu se u nás zastavil místní výběrčí poplatků (za “zakempení” lodi) a k mé úlevě nám sdělil, že jsou tu dostupné veřejné sprchy a hlavně záchody! Moje srdíčko radostně poskočilo, jelikož už jsem zevnitř málem explodovala a rozhodně jsem to nechtěla nechat vypuknout na malé toaletě na naší lodi a to hlavně ze dvou důvodů: za prvé proto, že ta odpadová díra je prostě moc malá a fakt bych to nechtěla ucpat, a za druhé hlavně proto, že jakmile jsou kolem lidi, tak mám prostě smolíka. Můj mozek mi to totiž prostě nedovolí. Ti, kdo mají podobný problém a čtou tyto řádky, právě s porozuměním útrpně přikyvují 🙂

Večer jsme se šli projít městečkem. Zajímavá byla výzdoba ulic, zjevně se místní květinový výbor shodl na růžových a fialových květech, jelikož květinová výzdoba byla naprosto identická na každém domě. Celé městečko vypadalo jako po zombie apokalypse, ulice úplně vymetené, jen pár štamgastů sedělo na terase místní hospody. Původně jsme se chtěli stravovat venku, ale vzhledem k tomu, že většina restaurací zavírala brzy, jsme se rozhodli si dát vlastní večeři na lodi. Završili jsme ji skleničkou vína a já si ještě užila posledních pár minut internetu a skajpu s mou maminkou, než jsem to šla taky zalomit.


DEN 4.

  • Datum: 29. 06. 2015
  • Trasa: Vollenhove – Zwolle

Dnešní log se mi vůbec nechce psát. Částečně je to proto, že jsem už teď, v půl 9. příšerně ospalá, a jednak proto, že jsem se zase, blbka, spálila (což může mít dost pravděpodobně spojitost s tím prvním důvodem). Milionkrát si můžu opakovat: nenech se napálit, ono je sice chladno, ale sluníčko je zrádný a spálí tě. Ovšemže se tak stalo. Celé dnešní dopoledne jsem totiž strávila na přídi, protože pro mě konečně nastal první letní den! Sice foukal chladný vítr, ale sluníčko svítilo téměř bez přestávky, jen sem tam nám zastínil nějaký ten mráček. Takže já klasicky hned do bikin a vyvalila jsem se na palubě se sluchátky v uších. Byla to teda paráda, musím uznat. Jelikož se mi předevčírem chytil obličej, napatlala jsem si ho krémem s ochranným faktorem 50, ale se  zbytkem těla jsem to teda nepromyslela. A sluníčko mi to pěkně spočítalo. Teď ležím ve své kajutě a nohy mám v jednom ohni (kozy trošku taky, ale s těmi to není taková trága).

No ale zpět tedy k popisu dne. Vstávačka hned po osmé, to mě málem zabilo. Důvod byl ale ten, že na pevnině byly sprchy a my se snažíme šetřit zásobu vody v lodi, poněvadž nevíme dopředu, kdy budeme moct doplnit nádrž. Sprcha to byla příšerná, placená a časově omezená: 4 minuty za 0,50 EUR, to by ani nevadilo, ale z té hlavice to cákalo do všech stran, jen na mou hlavu pořádně ne. Vymýt si šampon z vlasů byl hotový porod, takže mi nálada klesla pod bod mrazu a určitě si dovedete představit mé neveselé a ne zrovna slušné průpovídky. Hned po vyplutí jsem dostala na starost kormidlo, takže jsem se naučila řídit jachtu. Kdo ví, kdy se to bude hodit. Výhoda je ta, že v Holandsku můžete od 18 let řídit jakýkoliv velký člun/loď a to bez papírů. Jistě, že tu mají určitá pravidla, ale ta pochopí fakt i jedinec, kterému nebylo zrovna dáno shůry.

Když kormidlo přebral Hannu, já si užila téměř celé dopoledne opalovačku a výhled na louky a pole. Moc hezký byl průjezd okolo města Kempen, místní nábřeží vypadalo úžasně a lákavě. Na jedné straně vodního kanálu louky a krávy a na druhé zastavěné nábřeží, spousta krásných domků, lodí a o kousek dál velký kostel. Bohužel jsme nezastavili a pokračovali rovnou do Zwolle, kde jsme ukotvili loď na noc. Celou plavbu jsem si zpříjemnila mnohými sklenicemi vína a už při průjezdu Kempenem jsem měla slušně naváto, jelikož jsem nic moc nejedla (v tom horku to do člověka moc neleze). Ve Zvolle jsme se šli projít do centra a zároveň najít restauraci, kde bychom mohli povečeřet. Zvolili jsme italskou restauraci s hezkou malou teráskou, ale z mého hlediska to byla ve výsledku volba poměrně nešťastná. Po konzultaci s číšníkem, který sotva mluvil anglicky, jsem si totiž objednala jakési zeleninové tortelliny s parmesánem. Všichni ostatní si objednali pizzu. No a co čert nechtěl, po chvíli přišla paní šéfová, která mluvila něco holandsky a zbytek italsky, s tím, že by ty tortelliny museli udělat a ať si objednám něco jiného. Mluvili na mě takovým mišmašem, že jsem jim nakonec odkývla, co mi tam vnucovali, hlavně aby mi už dali pokoj a postarali se o můj úplně prázdný žaludek. Ve finále mi byl donesen uvařený lilek v tomatové omáčce, na tom dva lístky bazalky a to celé opravdu velmi zlehounka posypané parmasánem (aby je náhodou neubylo). Bohudík nám před hlavním chodem přinesli na zakousnutí chleba s česnekovou pomazánkou, takže jsem si zbylé chleby zkonfiskovala pro sebe a zakusovala je k tomu lilku, jinak by to opravdu bylo jen na zacpání díry v zubu. Toliko k mému prohlášení, že “rozhodně nechci předkrm, přeji si hlavní chod, velké jídlo!”.

Návrat na loď jsme protáhli ještě skrz místní nákupní třídu, kde jsem si udělala radost a pořídila si tričko za 4 babky, a supermarket Lidl, kde jsem si koupila pár dobrot, zmrzliny a námořnické fusekle (jsou bílé a mají modré proužky). Narazili jsme také na piráta, se kterým jsem se musela vyfotit. Arrrr!

Poseděli jsme ještě chvíli na horní palubě a hráli karty a když všichni odešli dolů, já lehce zachrápla. To bylo kolem osmé hodiny. Teď už tedy ležím v posteli ve své kajutě a hubu si div neroztrhnu, jak zívám. Asi vážně stárnu… 🙂


DEN 5.

  • Datum: 30. 06. 2015
  • Trasa: Zwolle – Giethoorn

Ráno začalo netradičně. Vzbudila jsem se již v 8:55 a s dobrou náladou. Dostatek spánku a čerstvého vzduchu dělá asi vážně divy. První věcí, která mě zajímala, byly mé čerstvé spáleniny. Naštěstí se mi to přes noc zklidnilo a nohy už jsem neměla v jednom ohni. Ale i přesto jsem nafásla ručník a celý den chodila jak hastroš s hadrem kolem pasu či jsem ho jen přehodila přes nohy, když jsem si četla. Jistota je jistota. Hned po vzbuzení jsem hopla do sprchy a poté si namazala spáleniny krémem (stará dobrá Nivea dělá divy).

K snídani tradičně chleba s Nutellou a hurá na palubu. Jelikož se nic zajímavého zrovna nedělo, tak jsem si v průběhu plavby četla. Rozečteného mám Robina Cooka, jehož knihy mě ještě pořád nepřestaly bavit, zrovna jsem u Epidemie. S knížkou mi to rychle utíkalo a než jsem se nadála, byl čas na oběd. Pojedli jsme na lodi. Do našeho cíle, městečka Giethoorn jsme dojeli brzy, odhadem kolem druhé hodiny. Zprvu byl velký problém najít “parkování”, protože spousta míst byla vhodná pro menší lodě a ne takový kolos, jakým se tu proháníme my. Poté jsme ale přeci jen měli trochu štěstí a našli vhodný plac i pro náš vodní povoz. Později odpoledne vedle nás zaparkovala jachta zhruba stejného rozměru a její holandští pasažéři se s námi hned spřátelili a nabízeli pomoc při navígaci a v podstatě při čemkoliv. Hlavně že mohli pomoct! 🙂 Stejně tak i sousedi z druhé strany a i z karavanu na břehu, všechno to byli fajn lidé. Místní šéf (havenmeester) byl oproti tomu příjemný asi jako osina v prdeli.

Kolem čtyřky jsme vyrazili do zhruba 2 kilasy vzdáleného městečka, kterému se přezdívá  holandské Benátky. Je to tu plné úzkých kanálů, na kterých se dá projíždět pouze s menšími čluny, a přes vodu vede spousta malých dřevěných můstků, na březích obchůdky na jedné či rodinné domky na druhé straně. Musím přiznat, že to na mě udělalo dojem. Markus a Ansa se vydali na obchůzku již hned po příjezdu, takže pro nás měli menší překvápko – zamluvili nám člun na projížďku těmito krásnými kanály. Nejvíc mě asi zaujaly střechy místních domů, spousta jich má střechy slaměné a vypadají naprosto kouzelně. Projeli jsme tedy jakýsi okruh těmi kanály, jsou totiž jednosměrné, během této krátké vyjížďky jsme skončili i na otevřeném jezeře, kde se cachtala místní děcka. Z jezera jsme vpluli zpět do kanálů a vrátili se pomalu do půjčovny vrátit loďku. Cestou jsme si vyhlédli italskou restauraci, kam jsme se vydali hned z půjčovny. Restaurant se jmenuje Fratelli a ze své zkušenosti ho můžu ráda doporučit. Menu mají dostatečně obsáhlé a zahrnuje pokrmy pro masosaury i vegouše. Mně se srdce rozplesalo radostí, když jsem se dočetla, že mají i mou oblíbenou pizzu Quatro Formaggi, kterou jsem si hned objednala. Porce to byla velká, takže jsem si nechala i kousek zabalit s sebou, zítra přijde vhod.

Po večeři jsme se vydali zpět na Tritona, kde jsem se opět začetla do knihy. Díky přítomnosti wifi jsem večer strávila kontrolováním novinek (aby mi náhodou něco neuteklo) a poté už přišel čas na sklenku vína. Poněvadž jsem byla už lehce vymrzlá (sluníčko již zalezlo a od vody šel chlad), skočila jsem si předtím ještě do sprchy a pak si krásně rozehřátá dala skleničku lehkého červeného. Abych to ještě trochu přiblížila, já obvykle víno nepiju, resp. teď už můžu spíše říci, že jsem dříve víno nepila. Poslední dobou mi ovšem jisté druhy zachutnaly a aa tomto výletě velmi oceňuji vhodně zvolené typy (vína lehčího rázu, suchá bílá a lehká červená či rosé). Náš “pääministeri Laittinen”, jak nazval Markuse malý Edvin, je totiž v klubu ochutnávačů vín a je tedy tím nejpovolanějším člověkem pro výběr našich nápojů. Po vínu na mě opět dolehl chlad a tak jsem se nenápadně zdekovala do své kajuty.

Právě je téměř 23 hodin a to je pro mě konec posledního červnového dne a i dnešního příspěvku.


DEN 6.

  • Datum: 01. 07. 2015
  • Trasa: Giethoorn – Oldemarkt

První červencový den u mě proběhl tak nějak v útlumu. Projížděli jsme samozřejmě idylickou krajinou, nebe jak vymetené, sluníčko pařilo ostošest. Právě to horko, které vládlo už od brzkých hodin, mě lehce uondalo a proto jsem uvítala sedět ve stínu na sedačkách na palubě a v povívajícím osvěžujícím větříku si číst knihu. Pro sichra jsem se obalila ručníkem, takže jsem celý den vypadala, jako bych čerstvě vylezla ze sprchy, ale účel to splnilo, nohy se mi už celkem pěkně zhojily a nepálily ani při doteku. Proto jsem je chtěla dále uchránit od dalšího slunečního náporu.

Sluníčko pařilo, panovalo téměř úplné bezvětří (každý chabý záchvěv větru jsme oslavili jásotem) a my úspěšně zakotvili v napohled mrtvém městečku Oldemarkt. Půl hodiny po poledni jsme vyrazili na průzkum a zapadli na oběd v příjemné restauraci Het Hof Van Holland. Jelikož mi byl příšerný hic a neměla jsem chuť k jídlu, poobědvala jsem pouze sklenici vody a dvě fanty. Poté jsme se stavili pokoupit nějaké potraviny v místním Coopu a odebrali se zpět na loď. Během dne a hlavně po zakotvení se však hic stal tak nesnesitelným, že jsem se šla zdekovat do své kabiny, kde aspoň mírně profukoval průvan, a regulérně jsem zdechla na posteli. Chvíli jsem vydržela si číst, ale pak to na mě přišlo a začala jsem napovat. Jelikož voda v kanálech má různé odstíny hnědé, ani trochu mě nelákalo se smočit (v normálním případě jsem nadšený plavec). Protože se nám předchozího večera rozbila lednice (prostě si přestala chladit, kdy se jí zachtělo), dorazil k nám servisák s novými bateriemi. My se mezitím rozhodli, že městečko je opravdu malebné a proto tu přenocujeme.

Kolem půl sedmé, když lednice už zase fachčila, se vydal hlavní ministr Laittinen v doprovodu Kirsi do Coopu dokoupit ještě chlazené zboží. Já se vydala stejným směrem, ale odbočila jsem do restaurace, kde jsme se zastavili na oběd, a objednala si tam take away pizzu, tradičně Quatro Formaggi, mou nejoblíbenější. Zatímco jsem čekala, až mi ji upečou, zacpala jsem díru v zubu místní hruškovou a citrónovou zmrzkou. Na cestu zpět jsem si pustila do uší nějaké ty Kreator a radostně došla zpět na loď, kde jsem zdlábla půl té výtečné pizzy. Druhou půlku jsem si nechala na snídani. Večer jsme poseděli v tradičním stylu, povídali si a popíjeli víno. Já šla spát opět brzy, protože to ranní vstávání a čersvý vzduch na mě mají zhoubný vliv. Dala jsem si sprchu (tentokrát byla konečně obstojná, ani horká, ani ledová, prostě jak jsem chtěla, a tekla normálně!), poslední skleničku vína na dobrý spánek a šup na kutě.


DEN 7.

  • Datum: 02. 07. 2015
  • Trasa: Oldemarkt – Joure

Ráno mě probralo zaklepání Ansy na dveře s tím, že brzy odjíždíme a že si ještě můžu dopřát sprchu. To ale vzápětí negovala Kirsi, že můžu ještě spát, protože vyplouváme právě teď. Já už ale byla vzhůru, jelikož to vedro mě zabíjelo už od brzkého rána, a to i přes otevřené ventilační okýnko. Tak jsem si aspoň šupem zaběhla na místní, ne moc vábnou, toaletu. Sprchu jsem si dala během plavby na lodi. Hned jsem hupla do plavek a flákla sebou na palubu do stínu, kde jsem, opět obalená ručníkem, četla další knihu. Kirsi během plavby na krátký úsek vystoupila, vzala s sebou i kluka, a šli běhat. My zatím pluli kanálem a oni běželi vedle nás. Že se jim chtělo, v tom hicu! Já brala celý den opět rekreačně – spousta čtení, snaha pochytat se nějaký ten průvan a osvěžit se v parném dni.

Když se přehouplo poledne, žár vystoupal na maximum. Zastavili jsme v městečku Joure a šli krátce obhlédnout terén, abychom se mohli rozhodnout, zda zůstat či pokračovat o dům dál. Kolem třetí hodiny (už zpět na člunu) jsem se rozhodla využít místní dodávky čisté vody. Obvykle jsou totiž po cestě místa, kde se dá za menší poplatek načerpat čistá voda do zásobních tanků a dobít baterie elektřinou. Přístup k hadici s vodou byl i na této zastávce a dokonce neplacený. stačilo otočit kohoutkem. Proto jsem se hned běžela osvěžit a flákla jsem sebou na chvíli na palubu na sluníčko. Celou dobu jsem se upamatovávala, že hlavně opatrně, dávala jsem pozor na nohy a lehce chycená ramena si namazala faktorem 50.

Chvilku jsem si četla knihu a mezitím se průběžně osvěžovala čistou vodou z hadice. Poté jsem byla požádána, ať dám na chvilku pozor na děcka, když se budou koupat, takže jsem se odebrala o pár metrů vedle od lodi, kde do vody vedl žebřík. Aida skákala do vody a bylo vidět, že už v klidu zvládne i nějaká ta tempa. Klučina, který zatím moc plavat neumí, zůstal na břehu a bavil se tím, že po mně házel jakýsi míček, což byly v podstatě dvě gumové polokoule, které se naplnily vodou a zavřely se, a pokud jsi to chytil špatně, tak se otevřel a voda na tebe vyprskla. V jednom momentě jsem ale koukala na holčinu a míček nechytala, takže se kolem mě rozlítl a spadl do vody. Jednu půlku jsme vylovili, ale druhou se mi už vytáhnout nepodařilo, protože se potopila (a ta voda byla fakt hnědá). Sice jsem vlezla do té nelákavé vody a o chvíli později i dorazivší Hannu, ale smolík pacholík. Jelikož ten míček si pořídila holka, uzavřela své krátké vlastnictví onoho míče řevem.

Já se poté uvelebila ještě na chvilku na přídi s knihou, ale přestože jsem na slunci nebyla nějak zákeřně dlouho, brzy jsem ucítila první známky toho, že se ze mě opět stal humr. Pěkně povařený. Skočila jsem proto do sprchy a připravila se pomalu na večeři (už bylo po šesté hodině). Jíst jsme se rozhodli venku, jelikož jsme objevili několik hezky vyhlížejících restaurací. Uvelebili jsme se v excelentní restauraci Fred. Pokud se někdy budete pohybovat v blízkém okolí, rozhodně navštivte! Snaživý přátelský personál, sympatické prostředí a výtečné, velmi chutné pokrmy. Také to byla během našeho výletu první restaurace, která byla schopna nám dát menu v angličtině. Potlesk. Během dezertu jsme si všimli bouřkových mraků, co se na nás hnaly, takže jsme se uklidili zpět na loď.

A co dodat k následkům mého dnešního slunění? Právě teď tu sedím jak Ben Hur s hadrem kolem hlavy (je to teda tričko, hadr tu nemám), hořím, útočí na mě zimnice a já si opakuju “Jsem blbá! Jsem úplně blbá!”. Hlavu mám omotanou proto, že jsem si musela namazat svá dost nepříjemně spálená záda a nechci si zamastit vlasy krémem. Připadám si prozměnu jak v jednom ohni. Akorát že teď bude ta noc asi krapet horší, jelikož si budu muset dávat bacha na záda a vrchní zadní části rukou. A můžete hádat třikrát, na které části těla spím nejčastěji. Juhuuu… Naštěstí nám dnešní noc zpříjemnila letní bouřka, která odtud právě odchází. Byla to nádherná světelná show blesků s dunivým impozantním doprovodem hromobití. Vzduch se krásně pročistil a ochladil, takže se alespoň nebudeme celou noc úplně vařit. 


DEN 8.

  • Datum: 03. 07. 2015
  • Trasa: Joure – Amsterdam – Helsinki

Poslední výletní den začal na mé poměry kriticky brzy. Noc by se dala též označit jako zatroleně kritická. I když to už možná zas trošku přeháním. Na to, jak rudě zbarvená byla (a stále jsou) má záda, jsem se vyspala dobře. Spala jsem na břiše či boku a na záda mi foukal otevřeným oknem chladný noční vánek. Ledový expres přímo na rozpálenou kůži. Vzbudili mě těsně po sedmičce, abych si stihla dát sprchu a zabalit, v 7:45 nás už totiž přijel vyzvednout taxík. Když byla zavazadla sbalena a poslední slova díků a sbohem Anse a Markusovi vyřčena, nastoupili jsme do povozu a odfrčeli směrem Amster. Vezl nás tentýž řidič jako na začátku a cesta to byla opět zajímavá. Pan řidič je totiž upovídaný a rád vykládá o všem, co zná, proto jsme se dozvěděli mnoho detailních informací o místech, která jsme míjeli. Cestou jsme například viděli zhruba třímetrový betonový domek s kovovou loďkou na střeše. Ta loďka je v podstatě taková mírka, která ukazuje, jak hluboko jsme pod hladinou moře. Kdyby se stalo to neštěstí a praskla hlavní přehrada oddělující vnitrozemí od moře, voda by stoupla o ty cca tři metry a loďka by “plavala” nad hladinou. Dost strašidelná představa, co?

No, výlet to byl vskutku bezva, i přes mé počáteční rozporuplné pocity jsem si to dost užila a doufám, že se tam ještě někdy podívám! Když si to tak zrekapituluji v hlavě, tak kanály i všechna ta malá městečka jsou malebná a klidná, domy jsou převážně cihlové a ulice jsou také většinou dlážděny cihlami, všechno to má takový zvláštní nádech, svůj vlastní styl. Celé Frísko je krásné a Frísané jsou příjemní. Hodně mě zaujalo také to, že téměř všechny kostely vyzváněly místo tradičního odbíjení “bim bam” melodii. Další krásnou záležitostí jsou slaměné střechy. To je prostě jak v pohádce! No, příště už snad jen navštívit nějaký ten proslulý coffeeshop! 😀

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s